Jdi na obsah Jdi na menu
 


Meziříčí do světové války

26. 11. 2007

1. Kunigswald sive Mezrziecz

Původně Meziříčí nebylo Meziříčí, natož pak České. Starý německý název obce - Kunigswald - odkazuje na původně královské zboží uprostřed lesů. Pozdější české jméno - Meziříčí - dala obci poloha mezi řekami. Přídomek pochází až z r. 1934.

Stopy osídlení v prostoru dnešního Českého Meziříčí a jeho okolí zanechal už paleolitický člověk před 70 000 lety. Jedná se o nálezy různě opracovaných pazourků. Z doby pozdější, neolitu, jsou to již dokonalé nástroje z jemně opracované břidlice. Během doby se hustota osídlení měnila, s tím jak se měnily i přírodní podmínky této oblasti. Méně příznivé podmínky ve starší době bronzové odsunuly severovýchodní Čechy na okraj oblasti únětické kultury. Naopak zemědělci a zruční řemeslníci lužické kultury ve střední době bronzové toto území v povodí Zlatého potoka a Dědiny osídlili. Je možné, že zdejší oblast ovlivnili i Keltové pronikající po kladské stezce k Odře. Svou roli jistě sehrála také kladsko-polská zemská stezka vedoucí z Prahy do Hradce Králové a dále na Náchod a do Kladska a stezka bystřická vedoucí od Hradce Králové k dnešnímu Opočnu, Dobrušce a přes Orlické hory do Nisy. Výhodná poloha v blízkosti významných cest na řece Dědině byla přitažlivá zřejmě i pro Slovany, což dokládají četné nálezy. Lze předpokládat, že stará slovanská osada byla později součástí Slavníkovského panství.

Na většině území severovýchodních Čech se nejspíše až do konce 13. století rozkládal rozlehlý pohraniční les. Osada na území dnešního Českého Meziříčí byla pravděpodobně v průběhu 13. století kolonizována. Původně jen malá osada s několika usedlostmi se během doby rozrostla. Z první písemné zprávy o zdejší osadě se již dozvídáme, že kolem r. 1300 král Václav II. postupuje ves Cungeswald jistému Mikuláši, zřejmě z rodu Drslaviců, kteří na Opočensku získali od krále už v polovině 13. století rozsáhlé zboží. Další písemná zpráva zmiňuje také českou variantu názvu. Jedná se o zápisku v soupisu farností z r. 1352, který nechal vyhotovit pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. V té době už ve vsi Kunygswald sive Mezrziecz stál kostel zasvěcený sv. Kateřině. Patřil k hradeckému dekanátu, pod správu třebechovické fary. Ve 14. století se objevují obě varianty jména, od století následujícího již jen název český, různě zkomolený, a to i v písemnostech jazykově německých.

2. Opočensko v době husitských válek a za Trčků z Lípy

Počátek 15. století přinesl náboženské nepokoje, pro zdejší oblast od té doby tak typické. Místní lid se pravděpodobně účastnil bojů během husitských válek. V letech 1419 - 1420 někteří snad odešli s Orebity vedenými Hynkem Krušinou z Lichtenburka do Prahy a na Boleslavsko, kde bojovali spolu s Tábority proti katolíkům. R. 1421 vypálil Žižka několik vsí kolem Opočna. Následujícího roku přitáhl i Zikmund Korybut a obléhal opočenský hrad, s nepořízenou však odtáhl. Až r. 1425 dobyli a pobořili opočenský hrad Orebité. V dalších letech Opočensko ovládali různí lapkové a dobrodruhové. Svojše ze Zahrádky a Jan Kolda ze Žampachu plenili svými nájezdy celé okolí. S projevy hrubého násilí se v Meziříčí ovšem nesetkáváme. Fara ani kostel vypáleny nebyly. Neznamená to však, že by meziříčští nebyli nájezdy postiženi. Můžeme se domnívat, že se, ať již dobrovolně nebo násilím, podíleli na vyživování vojenských družin lapků i jejich pronásledovatelů.

Meziříčští se přiklonili k husitům, tak jako opočenská vrchnost. Zpočátku zde působili husitští duchovní, ale brzy byla fara opuštěna. Až od poloviny 16. století známe opět jména zdejších utrakvistických farářů.

Na konci 15. století koupil Mikuláš ml. Trčka z Lípy hrad i celé město Opočno s dalšími vesnicemi v okolí. Začal budovat rozsáhlé panství. Koupil i několik usedlostí v Meziříčí a tvrz, o které dnes již mnoho nevíme. V dnešním katastru obce ležela ještě tvrz Vranov, kterou Trčkové připojili ke svému panství v polovině 16. století.

Trčkové sice byli stoupenci kalicha, ale během stavovského povstání proti králi Ferdinandu II. nevystoupili. Po vydání císařského mandátu r. 1624 zakazujícím všechna nekatolická vyznání byli také z opočenského panství vypovídáni utrakvističtí duchovní. Meziříčskou faru musel opustit i Jan Zádolský, zdejší poslední utrakvistický farář. V r. 1627, po vydání Obnovených práv a zřízení zemských království Českého, odešel z opočenského panství do vyhnanství pravděpodobně do Slezska. Meziříčská fara zůstala na dlouhou dobu neobsazena. Katolických duchovních bylo málo a lidem pod vedením literátů nebyly liturgické obřady, především výklad evangelia, povolovány.

Hospodářská situace poddaných se po Bílé Hoře značně zhoršila. Robotní povinnosti byly neustále zvyšovány, až dosáhly i 100 dní ročně a poddaný nebyl schopen prací na svém hospodářství uživit rodinu. Trčkové své panství rozšířili skupováním pobělohorských konfiskátů. Ohromný talent, ale i bezohlednost při hospodářské správě trčkovských panství prokázala manželka posledního Trčky Jana Rudolfa Marie Magdaléna, rozená z Lobkovic, kterou lidé pro kruté vymáhání poddanských dávek přezdívali zlá Manda.

Když na opočenské panství přijela na počátku r. 1628 rekatolizační komise Kašpara z Questenberka události dostaly rychlý spád. K jednání na opočenském zámku na počátku února 1628 přišly místo pozvaných rychtářů coby zástupců jednotlivých vesnic zástupy poddaných z celého panství a dožadovaly se náboženské svobody. Je jistě pochopitelné, že poddaní toužili vyznávat víru svých otců, když je k tomu ještě před několika lety vyzýval sám Jan Rudolf Trčka, přijímající pod obojí. Konvertoval ke katolictví až na podzim r. 1628, aby si příliš nekomplikoval své společenské postavení. Marie Magdaléna dokonce nikdy ke katolictví nepřestoupila a zůstala až do své smrti v r. 1633 vyznavačkou staré české víry. Na mocnou přímluvu svého strýce, nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic, a po zaplacení vysokého obnosu do prázdné císařské pokladnice získala povolení. V polovině února asi 15 000 sedláků obklíčilo náchodský zámek, kam se uchýlila vystrašená komise. Jen lživé sliby regenta trčkovských panství Jindřicha Kustoše dav uklidnily. Po zjištění skutečného stavu rozhněvaní sedláci na počátku března dobyli Opočno a odtáhli k Novému Městu nad Metují, město dobyli a zámek vyplenili, dokonce došlo i k výbuchu. Krajský hejtman Otto z Oppersdorfu požádal o okamžitou vojenskou pomoc. Po několika dnech vojenské oddíly Martina Huerty vzpouru na Novoměstsku rozprášily. Valdštejnovi rejtaři zasahovali na Opočensku a u Hradce Králové. Někteří sedláci byli hned popraveni, jiným byly uloženy kruté tresty. Celému panství byla vyměřena pokuta 50 000 kop míšeňských grošů. Horší škody však způsobil průchod vojska, které pobralo dobytek, koně a spoustu šatstva. Smutným mementem událostí r. 1628 je soupis obyvatel z r. 1651, ve kterém se z 360 obyvatel Meziříčí a blízkého mlýna odmítlo přihlásit ke katolické víře 357 lidí.

Stejně neslavně skončili i Trčkové. Syn Jana Rudolfa Adam Erdman byl společně se svým švagrem Albrechtem z Valdštejna v únoru 1634 zavražděn v Chebu. Adam Erdman, Jan Rudolf i zemřelá Marie Magdaléna byli obviněni ze styků s odbojnou šlechtou. Kšaft Jana Rudolfa Trčky byl z desk zemských vymazán a památka Trčků prokleta na věčné časy. Zabavené opočenské panství získali v r. 1635 od císaře bratři Jeroným a Rudolf Colloredo.

3. Na panství Colloredů a Colloredo-Mannsfeldů

Náboženská situace se sice trochu uklidnila, ale lidé se tajně scházeli ke svým náboženským obřadům stále. V r. 1713 byla obnovena meziříčská farnost s filiálními kostely v Rohenicích a Králově Lhotě. Od 20. let 18. století působili na Opočensku navíc jezuitští misionáři František Mateřovský a neblaze proslulý Antonín Koniáš. Procházeli vesnicemi, vyhledávali nekatolické knihy a rozdávali katolické spisky. V létě 1730 P. Koniáš prohlédl na udání několik vesnic. Z výpovědí vyplývá, že se ve Skršicích konaly tajné schůzky, při nichž četli z Bible meziříčský kantor Matěj Touc a krejčí Jan Němeček. Při prohlídce v Meziříčí byly nalezeny knihy u Václava Žaluda. Původně měl být proti obviněným uspořádán odstrašující proces, ale hradecká konsistoř raději zvolila mírný postup. Meziříčští vyvázli bez vážných trestů, jen Matěj Touc musel opustit učitelskou službu. Odešel do Rohenic.

Na podzim 1732 propukly nepokoje naplno. V polovině září vrchnostenští úředníci začali vyšetřovat udání, že „ve vsi Slavětíně … pokoutné a podezřelé schůzky noční se dějí, při nichžto lidé v hojném počtu z rozličných knih zpívají a se modlívají.“ Nespokojení evangelíci se scházeli ve Slavětíně u Mikuláše Jakla, v Rohenicích u bývalého kantora Touce a v Meziříčí u Václava Klance. Ve Slavětíně a Meziříčí byli zatčeni někteří účastníci schůzek. S nimi přišlo do vrchnostenské kanceláře na 40 lidí, kteří prohlašovali, že si na svou vrchnost stěžovat nemohou, chtějí plnit své povinnosti a zůstat věrnými poddanými, ale zároveň prosí, aby mohli setrvat při staré víře. Vůdci evangelíků, mezi nimi i Václav Klanc, Josef Hubáček a Jan Franc z Meziříčí, přišli vyprosit propuštění zatčených bratří. Sami byli však uvězněni. Mezitím vrchnostenští úředníci požádali hradeckého hejtmana o pomoc. Během několika dní vojáci z Hradce Králové, Trutnova a Jaroměře pochytali více než 100 aktivních účastníků schůzek. Na konci října zůstalo ve vězení asi 30 lidí. Poslední odbojní se scházeli až do prosince 1732, ale těsně před Vánoci byli zatčeni i ti. Na podzim 1734 byly vyneseny rozsudky: Matěj Touc, Václav Klanc a Josef Hubáček byli odsouzeni k nuceným pracem v železech až na 5 let, ostatní od 3 měsíců do 3 let. Většina uvězněných se na konci r. 1735 vrátila na opočenské panství. Matěj Touc ve vězení zemřel.

V době slezských válek se lidé opět hlásili k husitství více. V r. 1748 meziříčský farář P. Antonín Sýkora obvinil z kacířství kantora Jana Němečka. Kantor Němeček podle jakéhosi proroctví, které mu půjčil meziříčský soused Pavel Janeček, nakreslil obrázek nahé ženy, představující papeže, s nahým mužem, který měl představovat císaře. Někdo z meziříčských udal na začátku r. 1748 Němečka na děkanství, které vyrozumělo opočenského hejtmana Františka Josefa Wallprechta. Ten nechal prohledat školu, kde byly nalezeny nekatolické knihy. I s otcem, jenž byl před šestnácti lety vyšetřován s bývalým kantorem Matějem Toucem, byl odveden nejdříve do Opočna, potom do městského vězení v Dobrušce, kde byli 19. 4. 1748 vyslýcháni. Ještě než byli odvedeni, požádali opočenského hejtmana o zastavení vyšetřování. Otec byl propuštěn, syn byl odveden do vězení v Třebechovicích. Apelační soud vynesl rozsudek až 23. 5. 1749. Kantor Němeček byl odsouzen k dvěma letům obecních prací.

Poslední velké selské hnutí na opočenském panství vypuklo r. 1775. Toto hnutí bylo součástí velkého povstání, které řídilo guberno ve Rtyni (v Podkrkonoší) a které později vyvrcholilo střetnutím sedláků s ozbrojenou mocí u Chlumce nad Cidlinou. Na rozdíl od nepokojů v letech 1628 a 1732 nyní sedláky nevedly důvody náboženské, nýbrž ekonomické. Žádali zmírnění robotních povinností. V březnu 1775 přišlo asi 600 poddaných na opočenský zámek, kde vybraní zástupci vesnic jednali s regentem panství Antonínem Herzigem a poté se pokojně rozešli. Kompanie Colloredského pluku obsadily blízké okolí opočenského zámku, mimo jiné i Meziříčí, aby zabránily propuknutí ozbrojeného povstání. Navíc byli rychtáři pozváni na opočenský zámek k přísaze poslušnosti své vrchnosti. Mezi rebelantské vesnice patřilo i Meziříčí, ale žádný meziříčský se potom neobjevuje na seznamu vůdců hnutí. Po těchto událostech byla robota postupně snižována. V Meziříčí, stejně jako na celém panství toto selské hnutí probíhalo klidně. V dobových pramenech se totiž neobjevují téměř žádné zmínky.

V 2. polovině 18. století zasáhly území severovýchodních Čech prusko-rakouské války. Bezprostředně se týkaly i meziříčských. Např. v r. 1778 došlo k ozbrojeným střetům Prusů s Rakušany u Rohenic a u Královy Lhoty. Na stavbu opevnění dodávali stavební materiál a potraviny i sedláci z Opočenska. Časté průchody vojska ničily osetá pole a nutily k vybírání vysokých dávek k vyživování vojsk jak pruských tak i rakouských. Jako jinde také zde se v té době začaly pěstovat brambory, které vytlačovaly tradiční pokrmy.

Po vydání tolerančního patentu se v Meziříčí mnozí přihlásili k protestantismu. Už v r. 1782 vznikl sbor reformované helvetské církve v Klášteře, kde si evangelíci postavili modlitební dům, faru a dokonce i vlastní školu. V polovině 19. století náleželo ke sboru v Klášteře 100 meziříčských.

4. Meziříčí v 2. polovině 19. století a v prvních letech 20. století

V revolučních letech 1848 - 1850 se změnilo mnoho. Pro obyčejného venkovana byla důležitá změna správního systému. Lidé si volili vlastního představitele a mohli si sami spravovat své vlastní záležitosti. V Meziříčí to bylo především školství a s ním související kulturní, osvětová a spolková činnost, která se v 2. polovině 19. století neobyčejně rozvíjela.

V r. 1869 byla za velkého nadšení v Meziříčí otevřena nová budova obecné školy. Učitelé jako Josef Kuřátko, Václav Králíček nebo Josef Roušar samozřejmě vzdělávali a vychovávali děti nejen z Meziříčí, ale i z okolních vesnic, jejich zájmy byly ovšem mnohem širší. Josef Roušar, řídící učitel v letech 1883 - 1919, působil také jako ředitel kůru, vedl dětský kostelní sbor. Rovněž byl velkým propagátorem včelařství, několikrát přednášel na zimní hospodářské škole v Opočně a na schůzkách učitelské jednoty Budče Opočenské. Josef Kuřátko v r. 1875 objednal u hedvábnického spolku v Hradci Králové vajíčka bource morušového a zavedl na zdejší školu jeho pěstování. Kromě toho stál i u zrodu ochotnického spolku v Meziříčí. Další zdejší učitel, Jan Balcar, se stal r. 1896 jednatelem Čtenářské Besedy, která plnila funkci první osvětové instituce v Meziříčí…

V 2. polovině 19. století se v českých zemích rozvíjelo družstevnictví. V Meziříčí se tyto snahy projevily na jaře r. 1871 založením akciové společnosti Společný rolnický cukrovar. Pěstování cukrovky na Opočensku zavedl ve 30. letech 19. století majitel zdejšího panství Josef Colloredo-Mannsfeld. Staral se o efektivní hospodaření na svých statcích. Do praxe uvedl nové postupy a teoretické výzkumy, které až dlouho poté, co se osvědčily na panském, zaváděli i sedláci na svých statcích. Původně od rolníků řepu odebíral obchodník Václav Hojný a prodával ji v Jaroměři, kde se vyráběla cikorka. Část cukrovky rolníci zpracovávali na syrob, který používali jako sladidlo. V r. 1880 byla pro cukrovar vybudována vlečka z Opočna nákladem 90 000 zlatých. Na konci r. 1884 vinou špatného vedení přestaly být vypláceny mzdy. Na počátku příštího roku koupila v konkurzním řízení cukrovar fa Nathan Hellmann z Vídně za třetinu skutečné ceny - 176 000 zlatých. R. 1910 přešel cukrovar do výhradního vlastnictví Oskara Bondyho. Po požáru r. 1915 byl celý závod zrekonstruován nákladem 3 500 000 K, stroje a zařízení dodala brněnská firma Brand a Lhuillier. Při této příležitosti byl do cukrovaru zaveden elektrický proud. Od svého počátku hrál cukrovar důležitou roli v hospodářství celého regionu. Stejnou roli sehrál i cukrovar v Podzámčí. Ten však měl i za První republiky spíše charakter panského závodu, zpracovávající surovinu vyprodukovanou na opočenském velkostatku. V době kampaně zaměstnával většinu nádeníků z Meziříčí i okolí. Rolníci měli zajištěn odběr řepy a tím i pravidelný příjem.

Na principu svépomocného družstva byla vybudována i Občanská záložna v r. 1873. Jejím účelem bylo především podporovat živnosti a hospodářství svých členů snadno dostupným úvěrem. Takový peněžní ústav mohl vzniknout jen tam, kde bylo možné vytvořit finanční přebytky. Lze tedy soudit, že již na konci 19. století bylo Meziříčí prosperující obcí s dobrým zemědělským, řemeslnickým a obchodním zázemím. Stalo se přirozeným centrem poměrně velké oblasti s poštovním úřadem (od r. 1869), četnickou stanicí (od r. 1883), obvodním lékařem (od r. 1900), farním kostelem a školou.

Na počátku 20. století, ještě před vypuknutím světové války, bylo vypracováno několik projektů ke zkvalitnění života v Meziříčí. Časté záplavy vedly k vypracování regulačního plánu už v r. 1905. Do r. 1911 byl sestaven i rozpočet. Nikdy však nedošlo k jeho uskutečnění.

R. 1908, kdy byla vybudována odbočka z Opočna do Dobrušky k trati Choceň - Meziměstí, se jednalo také o železničním spojení Hradec Králové - Černilov - Opočno, vedoucí přes Meziříčí. Na jeho realizaci obecní zastupitelstvo na konci r. 1911 odhlasovalo obnos ve výši 35 000 K, k úhradě přípravných prací poskytlo 3 500 K.

V r. 1906 si mlynář Karel Hrnčíř nechal nainstalovat ve svém mlýně turbínu a dodával elektrický proud do hostinců Na Sále, Na Staré, obchodníku Arnoštu Machačovi do č.p. 93 a řezníku Václavu Kvasničkovi do č.p. 76. Rovněž obci nabídl zařízení elektrického osvětlení, ale obecní zastupitelstvo tuto nabídku odmítlo. V květnu 1914 se obecní zastupitelstvo rozhodlo přistoupit ke Svazu hospodářských družstev pro konsum energie elektrické, s.r.o. v Hradci Králové. Tehdy měla obec možnost vybudovat sekundární síť nákladem asi 47 000 K, která by zůstala v majetku obce. Okresní zastupitelstvo smlouvu neschválilo, mělo vlastní plány na elektrifikaci celého opočenského okresu. Brzy však vypukla válka a nebylo možné připravované plány uskutečnit.

V době války přicházeli do Meziříčí uprchlíci, vlastně celé rodiny, z Haliče, Poláci a Rusíni. Ubytovali se a pracovali ve dvoře Ostrově. Špatné zkušenosti měli místní lidé s haličskými židy. V r. 1915 byli na výpomocné práce do cukrovaru přiděleni italští a ruští zajatci, muslimští Tataři. Srbští zajatci pracovali ve dvorech Ostrově a Vranově. V r. 1917 pracovali ruští zajatci i u soukromníků, ve mlýně u Karla Hrnčíře, na faře, u rolníků Václava Vaněčka, Karla Bukače aj.

Během války nejvíce postihly drobné rolníky rekvizice obilí a dobytka. Zpočátku výkupní ceny odpovídaly cenám tržním, později nekryly ani výrobní náklady. Rekvizice se ovšem nevyhnuly ani památkám. V únoru 1917 byly z kostela zrekvírovány tři zvony, včetně umíráčku. Dva z nich byly odlity v r. 1644 královéhradeckým zvonařem Martinem Exnerem. Stejný osud by zřejmě potkal i věžní hodiny a píšťaly kostelních varhan. V prosinci 1917 ovšem Václav Mikyska ukryl na svém statku č.p. 57 s Josefem Chmelíkem cimbály z věžních hodin. V květnu následujícího roku v podkroví kostela bezpečně uložili Josef Chmelík, Josef Andrýs a Václav Marel s vědomím P. Hendrycha píšťaly varhan. Hned po převratu byly varhany i věžní hodiny uvedeny opět do provozu.