Jdi na obsah Jdi na menu
 


Do r. 1869

26. 11. 2007

1. Obecný vývoj školství do r. 1869 

Vzdělání je dnes považováno za jistou samozřejmost. V dobách minulých ovšem takovou samozřejmostí nebylo. Přestože v českých zemích školy vznikaly při různých církevních institucích již od konce 10. století, byly určeny především pro výchovu duchovenstva.

Až od 17. století můžeme hovořit o obecnějším vzdělání pro širší vrstvy. Během stavovského povstání v letech 1618 - 1621 byla rozvrácena správa zemská i správa církevní. Z mnoha far byli katoličtí kněží vyháněni a nahrazováni protestantskými duchovními. Po porážce českých stavů panovník spolu s katolickou církví usiloval o konsolidaci poměrů. Fary byly opět obsazovány katolickými duchovními, církevní správa byla obnovena. Byly tedy připraveny podmínky pro vznik nových farních škol. Tak vznikla pravděpodobně i škola v Meziříčí.

Učitelé byli připoutáni ke kostelu různými službami, např. hrou na varhany. Vzdělání učitelů - kantorů - bylo většinou na ubohé úrovni. Mohl jím být každý, kdo uměl hrát na varhany nebo housle a trochu číst a psát. Nicméně učitelstvo nebylo takovou oporou, jakou by si církev přála. Na mnoha místech byli učitelé propouštěni pro kacířství.

Školství jako státní instituce se začalo v Čechách organizovaně rozvíjet až od dob Marie Terezie a Josefa II. v 2. polovině 18. století. Všeobecným školním řádem z 6. 12. 1774 byla vytvořena školská soustava zahrnující normální školy v zemských hlavních městech, hlavní školy v každém kraji a triviální školy u každého farního kostela s případnými filiálními školami. Dozor nad školstvím vykonával stát ve spolupráci s církví, přičemž farář nebo vikář jako církevní úředník dohlížel na příslušné školy přímo. Byla zavedena povinná školní docházka od 6 do 12, případně 13 let. V letních měsících však byly dětem kvůli polním pracím velmi často poskytovány úlevy.

Při normálních školách byly zřízeny učitelské přípravky - preparandie. Kurzy trvaly tři měsíce, od r. 1819 pro učitele škol triviálních šest měsíců.

Tímto nařízením Marie Terezie usilovala o základní vzdělání všech vrstev obyvatelstva k prospěchu celé monarchie.[1]

Na přání Marie Terezie se venkovské školy měly stát soběstačnými. Vzdělávání dětí tedy mělo být spojeno s výchovou k pracovitosti. Výuka čtení, psaní a počtů byla střídána s hodinami věnovanými práci. Do výuky byly zařazeny reálie (nauka o hospodářství, sadařství apod.). U venkovských škol se tak začaly objevovat zahrady, kde se děti učily pěstovat bourec morušový, roubovat a ošetřovat ovocné stromy, pěstovat včely atd. Dívkám byly věnovány hodiny ručních prací, tzv. industriálie.

Politickým zřízením obecného školství z 11. 8. 1805 byla škola obecná degradována na minimum. Nebylo potřeba, aby nejnižší, nejchudší vrstvy obyvatelstva byly vzdělávány.[2] V podstatě byla zajišťována pouze všeobecná gramotnost. Povinná školní docházka trvala od 6 do 12 let; do 18 let, později do 15 let museli žáci navštěvovat nedělní opakovací hodiny. Triviální školy byly zcela podřízeny církevnímu dohledu. Učilo se na nich náboženství, čtení, psaní, počty a základy slohu.

V bouřlivém roce 1848 bylo zřízeno ministerstvo veřejného vyučování, které se záhy přeměnilo v ministerstvo kultu a vyučování. Školství jako celek se stalo záležitostí státní. Vydržování národních škol přešlo na obce, což s sebou přineslo řadu problémů. Bývalá vrchnost se sice ráda vzdala nákladů na školu, nikoli však svých původních práv, především prezentace učitelů. Patron a majitel panství se měli nadále podílet na nákladech přispíváním do obecní pokladny. Obec však často neměla dost prostředků na vydržování školy, především na stavbu a opravy budovy. V této situaci měla pomoci země, popřípadě stát. Národní školy byly spravovány ministerstvem veřejného vyučování prostřednictvím čtyřčlenné zemské školní rady. Pro vzdělávání učitelů byly zřízeny samostatné dvouleté učitelské ústavy.

Konkordátem se Svatou stolicí z r. 1855 bylo školství opět plně podřízeno církvi. R. 1860 bylo zrušeno i ministerstvo kultu a vyučování.

Problematické financování obecných škol vyřešil až říšský zákon z r. 1862 a dva zemské zákony z r. 1864, jež veškerá práva a povinnosti nad obecnými školami přiřkly obcím a byla definitivně zrušena práva bývalých vrchností a patronů. Správa obecných škol přešla z farářů na místní školní rady, z vikářů na okresní školní rady.

Na přelomu 18. a 19. století byl učitelský plat - kongrua - stanoven na 130 - 150 zl. včetně poplatků za kostelní službu.

2. První zprávy o škole v Meziříčí 

Prvním známým kantorem, který v Meziříčí působil v letech 1636 až 1644, je Václav Bedrníček Karsovský. Původně zřejmě kantoři vyučovali soukromě, protože Meziříčí od r. 1638 patřilo do obvodu třebechovické fary. Meziříčská farnost byla obnovena až r. 1713. Ale již před r. 1732 zde musela být farní škola. Tehdejší kantor Matěj Touc byl sesazen pro kacířství farářem Petrem Antonínem Sýkorou a vyšetřován vrchnostenskou kanceláří v Opočně.

V polovině září 1732 přišlo do opočenské vrchnostenské kanceláře udání, že ve Slavětíně „pokoutné a podezřelé schůzky noční se dějí, při nichžto lidé v hojném počtu z rozličných knih zpívají a se modlívají.“ Při výslechu slavětínského rychtáře a dalších zatčených podezřelých vyšlo najevo, že schůzky organizují Václav Klanc v Meziříčí a Matěj Touc v Rohenicích. Byli pozváni k výslechu do opočenské kanceláře. S nimi přišel i zástup 35 lidí z Meziříčí. Požadovali svobodné vyznání evangelické víry. Při vyšetřování se v okolních vsích přihlásilo k evangelické víře mnoho lidí, v podstatě celé vesnice Rohenice, Slavětín, Meziříčí, Jeníkovice aj. Královéhradečtí hejtmani poslali na žádost vrchnostenské kanceláře na Opočensko vojsko, aby pomohlo nepokoje potlačit. Vůdci evangelíků, mezi nimi i Matěj Touc, byli nejdříve odvedeni na šancovní práce, později vráceni na opočenské panství. Matěji Toucovi byla uložena pokuta ve výši 50 zl.

Do poloviny 18. století v meziříčské farnosti nebyla jiná škola, proto zdejší školu navštěvovaly děti z Rohenic, Roheniček, Slavětína, Královy Lhoty, Skršic a Tošova. Od r. 1749 ve Slavětíně soukromě vyučoval Jan Němeček, bývalý meziříčský kantor, sesazený v březnu 1748 pro kacířství.

Kantor Jan Němeček podle jakéhosi proroctví, které mu půjčil meziříčský soused Pavel Janeček, nakreslil obrázek nahé ženy, představující papeže, s nahým mužem, který měl představovat císaře. Někdo z meziříčských udal na začátku r. 1748 Němečka na děkanství, které vyrozumělo opočenského hejtmana Vallprechta. Ten nechal prohledat školu, kde byly nalezeny nekatolické knihy. I s otcem, jenž byl před šestnácti lety vyšetřován s bývalým kantorem Matějem Toucem, byl odveden nejdříve do Opočna, potom do městského vězení v Dobrušce, kde byli 19. 4. 1748 vyslýcháni. Ještě než byli odvedeni, požádali opočenského hejtmana o zastavení vyšetřování. Otec byl propuštěn, syn byl odveden do vězení v Třebechovicích. Apelační soud vynesl rozsudek až 23. 5. 1749. Kantor Němeček byl odsouzen k dvěma letům obecních prací.

Od r. 1788 v Králově Lhotě vyučoval Josef Kujal. Protože děti ze Skršic a Tošova měly blíž do lhotecké školy, obce Králova Lhota, Skršice a Tošov se z Meziříčí odškolily. Do meziříčské školy tedy docházely už jen děti z Rohenic a Roheniček.

I přesto, že se školní obvod zmenšil, žáků přibývalo a bylo potřeba budovu školy upravit. Byly provedeny drobné stavební úpravy uvnitř budovy.

V r. 1791 uhodil do stodoly u školy blesk a stodola shořela. Již následujícího roku nechal opočenský kníže Gundaker Mansfeld postavit stodolu novou i s mlatem. Tehdy ještě opočenský kníže docela ochotně přispíval na potřeby školy.

Když se v prosinci r. 1849 stal provizorem školy Václav Králíček, stěžoval si na špatný stav budovy. Do školy pršelo a žáci neměli dost místa. V letech 1850 - 1857 byly opraveny na náklad patronátního úřadu v Opočně alespoň nejzávažnější nedostatky na škole - školní světnice a střecha. Problémy s nedostatkem místa však přetrvávaly.

Od padesátých let se táhlo řízení o stavbu nové školy. Po zrušení poddanství se již opočenský kníže nechtěl na financování zdejší školy nijak podílet.

V letech 1863 a 1865 se o novou budovu školy zasazoval především zdejší farář P. František Pecháček.

Zemský zákon z r. 1864 umožňoval vrchnosti, vzdát se patronátního práva ve prospěch obce. Kníže Colloredo Mansfeld se svého patronátního práva v Meziříčí zřekl. Byl tedy zvolen školní výbor, jehož předsedou se stal Jan Hrnčíř, mlynář z Meziříčí, který se nyní staral o místní školní záležitosti. Naléhal na zřízení nové školní budovy. Bylo vzneseno několik návrhů na místo nové školy. Podle jednoho návrhu se měla stará škola prodat a na jiném pozemku postavit budova nová, částečně z utržených peněz. Tento návrh byl zamítnut a obce Meziříčí a Rohenice se shodly, že by se stará škola měla strhnout a na jejím místě postavit škola nová.

Aby se někteří rodiče, především evangelíci, vyhnuli příspěvkům na stavbu meziříčské školy, žádali o přiškolení ke škole v Mokrém, která ovšem ještě nebyla dostavěna. Od příspěvků na meziříčskou školu stejně osvobozeni nebyli, takže většina rodičů začala posílat své děti opět do školy v Meziříčí.

3. Hmotné zabezpečení učitelů 

Zdejší kantor dostával několik dávek v roce jako plat za učitelskou službu. Nejdůležitější byly dávky v obilí, které byly odváděny na sv. Havla, tj. 16. října. Celkem učitel vybral asi 300 kg obilí.[3] Tato naturální dávka byla naposledy vybírána r. 1851. Dalším důležitým příjmem byly dávky vybírané jako koledy obvykle na svátek Tří králů (6. ledna), na sv. Jiří (24. dubna), na zelený čtvrtek o Velikonocích a o posvícení. Ty však, až na tříkrálovou koledu, přestaly být placeny pravděpodobně do konce 18. století. Tříkrálová koleda jako jediná byla také dávkou finanční, ostatní koledy měly charakter naturální. Po r. 1859 měla hodnotu 24 zl. 48 kr. Vzhledem k tomu, že učitel obvykle působil také jako varhaník, měl příjmy i od meziříčského a rohenického kostela. Mimoto měl meziříčský učitel k dispozici kousek pole z kostelního jmění, později i z obecního. Podle údajů z let 1785 a 1870 učitel užíval asi 1,3 ha pole z kostelního jmění. Z těchto příjmů musel však meziříčský učitel zaplatit ještě pomocníka nebo podučitele.



[1] „My Marya Terezya...znamenali jsme, že vychováváni mládeže obojího pohlaví jakožto nejdůležitější základ pravého blahoslavenství Národů příkrejší nahlídnutí ovšem vyhledává...od dobrého vychování a vedení v prvních letech celá budoucí povaha všech lidí...odvisí...“

[2] „...chceme, by školou obecnou otvírala se arci jednotlivci s vynikajícími schopnostmi duševními cesta k vyššímu vzdělání, avšak jádro žactva nabývej ve školách těch toliko pojmů, kterých potřebuje,...aby s osudem svým bylo spokojeno a aby...přestával na...konání v rodině a obci.“

[3] Podle školních fasí z let 1746 a 1775 odvádělo 25 sedláků každý 2 čtvrtce, 12 zahradníků každý 1 čtvrtci a 2 zahradníci polovinu čtvrtce žita nebo směsného obilí. (1 čtvrtce = asi 6 l = asi 4,5 kg)